Dynamika vztahu mezi naší vnitřní archetypální rodinou, to, jak se cítí a vnímají naše vnitřní archetypy ženy, muže a dítěte, má více či méně přímý, nicméně vždy velmi významný, vliv na náš život. Na to, jak se cítíme my samy. Jak jsme schopny postarat se o sebe, být k sobě laskavé, stanovit si a hájit své hranice. Vztah a stav bytí této naší vnitřní trojice se navenek odráží v našem partnerství, mateřství, na našem celkovém zdravotním stavu, ale i ve vztazích s rodinou a lidmi v okolí. Je velmi spjat s naší sebeláskou, a tak i tím, co nám život přináší k učení a obnově. Nalezení rovnováhy mezi našimi vnitřními archetypy je účinným způsobem, jak se můžeme na své cestě životem učit svobodě a radosti.

Nastal čas…

Mnoho žen, které si zavolá terapie s námi, ať už je to Metoda dosycení nebo individuální terapie, řeší potíže, které se týkají bolestných zkušeností v partnerských vztazích, sexualitě a mateřství. Tato témata jsou často propletena právě s naším vnitřním nastavením, a to předávaným mnohdy po dlouhé generace, přes rodovou linii mj. skrze buněčnou paměť. 

Zjednodušeně řečeno – pakliže naše mámy neměly možnost propojení s proudem životní ženské energie, neuměly a nemohly nám ji předat. Spolu s celospolečenským nastavením několika předešlých generací tak mnohé z nás až kolektivně prožívají tento deficit zmíněnými obtížemi – ne náhodou se ženám stále častěji nedaří otěhotnět, zažívají nepříjemné emoce spojené s obdobím těhotenství, porodu a mateřství

Zároveň neuvolněná traumata a bolesti, které si nesou muži (nejen) poválečných generací, se opět projevují v síle našich dědů a otců, v tom, jak nás učí a předávají nám obraz muže. To opět ovlivňuje nejen vnitřní nastavení našich partnerů a bratrů, ale i obraz našeho vlastního vnitřního muže, naši niternou součást, a skrze něj i naše partnerství a rodičovství.

Také děti nám ukazují skrze psychosomatická onemocnění, že už je čas… Že už máme příležitost a otevřené možnosti k léčení sebe a tím i celé naší rodové linie. Cítíme stále častěji a intenzivněji, že nechceme pokračovat v nastavení, které pro několik předchozích generací bylo svým způsobem nezbytné, aby přežily. My už nemusíme.

Vnitřní holčičky v nás

Deficit proudu ženské i mužské energie se mohl projevit v tom, jak k nám rodiče přistupovali, když jsme byly malá děvčátka. Více či méně odpojeni od svých emocí, s nešťastnou rutinou v porodnicích a leckterých institucích předškolních i školních, mnohé z nás zažily či opakovaně zažívaly situace, které nás naučily se rovněž odpojit od sebe sama

K emocionálním zraněním dětí samozřejmě dochází i tam, kde jsou rodiče takřka dokonalí a na životní proud sebenapojenější. I tak se můžeme jako malé děti setkat se situací, která se dotkne naší integrity natolik, že se v nás otiskne tak silně, že emoce s ní spojené v nás stále čekají na uvolnění. Chybujeme, to je jasné, jsme lidé. A to i naši rodiče.

Ať tak či onak, mnohé z nás si kolem sebe a svých emocí postupně, cihlu za cihlou, postavily zdi, naučily jsme se samy sebe a své prožitky hodnotit jako dobré či špatné, a ze všeho nejvíc jsme se bály opuštění. 

Že budeme v tomhle světě samy. 

A tak, časem, během toho, jak jsme vyrůstaly, jsme si mnohdy osvojily mechanismy, které nás měly chránit – před dalším zraněním, před těmi „špatnými“ emocemi, projevy, které z nás dělaly „zlobivé holky“, uhladily jsme se, abychom zapadly do škatulek a zároveň nepadly vyčerpáním z přemíry podnětů, sociálních kontaktů a požadavků. To vše pro to, abychom byly přijaté

Naše vnitřní holčičky tak byly mnohdy vlastně nuceny dospět dřív, než na to byly emocionálně připraveny

Možné projevy pak mohou být navenek různé: zraněné vnitřní dítě, které se bojí samoty a opuštění, obtížné prožívání odmítnutí, strach z navazování kontaktů, vyhledávání partnera v částečně otcovské roli, problémy s menstruací, ekzém, odpojení se od emocí, unavující hodnocení sebe a svých prožitků, pocit, že se nemůžu svobodně nadechnout a rozhodnout…

Dopřát si péči

Vyslyšet, pochopit a ukonejšit své vnitřní dítě, pakliže je raněné, můžeme jedině my samy. Můžeme mu dopřát objetí a takovou péči, jakou bychom dopřály našim potomkům nebo zraněným dětem v hmotném světě. Můžeme se s ní setkat, s tou holčičkou nebo i slečnou, v krajině našeho podvědomí. Dovedou nás k ní – jak jinak – emoce. Možnost sebevyjádření a emočního uvolnění vnitřního dítěte je velice léčivá, zacelující a pomůže nám do života vnést hravost, spontaneitu a sebelásku

Jakousi kontinuální péči a podporu našemu vnitřnímu dítěti obvykle zajišťuje naše vnitřní žena – matka. Stará se o něj a vyživuje ho, aby se mohlo zdravě projevit. Pakliže má pro to žena příznivé podmínky. A jednou z nich je právě vnímání a napojení na proud ženské energie z rodové linie. Pakliže byl někde mezi generacemi tento proud zeslaben nebo úplně přerušen, vnitřní žena je vyčerpaná, slabá, stará… bez života, bez životní šťávy. 

K takovému přerušení může dojít z různých důvodů. Společným jmenovatelem je opět trauma. Nutnost odmítnutí ženskosti, mateřství, protože jedině tak se dalo vydržet, přežít. Mechanismus organismu musel tuto svou vnitřní část utlumit nebo odříznout, aby ustál těžké období nebo situaci, a ten teď vyčkává, než bude mít dostatek sil a příležitost k obnově spojení. Raněná a nedosycená žena se ozývá různými kanály: zdravotními potížemi zejména v oblasti ženských orgánů, skrze sexualitu, únavou, chybějící kreativní energií, nedůvěrou v proud života a hojnosti…

Ochránce hranic

Můžeme mít zhojené a zdravé vnitřní dítě a nasycenou kreativní ženu, ale časem se i tahle síla a potenciál vyčerpá, když nebude v rovnováze s archetypem vnitřního muže

Nedospělý nebo znavený muž bez odhodlání těžko uhájí bezpečný prostor pro růst a prosperitu. Kde si bude dítě hrát a učit se, kde bude žena pečovat a vyživovat oheň, když musí neustále čelit nejrůznějším podobám nájezdníků z okolí? 

Náš vnitřní muž, někdy pomyslný nebo v kopii přesný pod-obraz našeho táty nebo dědy, je tím, kdo vládne rozumem, strategií a mečem. Ohraničuje bezpečný prostor, zároveň iniciuje jeho změnu a rozšíření. Chrání vnitřní ženu a její integritu, mimo jiné proto, aby mohla dopřávat péči jemu samotnému, ale i sobě a dítěti. Aby mohla být laskavá a šťastná a mohla ze semínek vzájemné lásky po-rodit kvalitní vize a cíle. Protože jedině ty se pak mohou stát záměrem, který muž dokáže proměnit a uskutečnit v hmotné realitě. 

Nesoulad mezi vnitřním mužem a ženou se může projevit jako chaos v tom, co vlastně chceme, zaměřením se na výkon nebo třeba hysterií v nedospělé ochraně před náznakem zranění nebo neúcty. Nedospělý nebo znavený vnitřní muž nedokáže nastavit hranice druhým lidem, a ti nám zas a znovu ukazují, kde se posouváme k ústupu. Nedokáže stanovit hranice ani vnitřní ženě, která přichází se stále novými nápady k realizaci, a on se vyčerpá při snaze o jejich naplnění. Znavený pak odchází stranou nabrat síly, abdikuje, upadá do apatie. Cítí se nedoceněný. Ubývá mu sebelásky. A to se odráží zase – na vnitřním dítěti, které v ne-bezpečí nemůže naplno projevit své bytí. 

Reciprocita vnitřní rodiny

Vztah vnitřního muže a naší vnitřní ženy mnohdy věrně odráží naše hmotné partnerské vztahy. Úzce souvisí s obrazem partnerství našich rodičů nebo jiných primárních pečujících osob v našem dětství. A tedy i zde platí – posílíme-li jednoho z partnerů, druhý získává velkou příležitost učit se skrze něj. Dosytíme-li naši vnitřní ženu a dáme prostor a důvěru vnitřnímu muži, často se i on přidá ve svém růstu – protože se nebude bát o svoji ženu, třeba se i zbaví pocitu selhání a svoji pozornost rád věnuje rozkvětu celé archetypální rodiny. 

Protože dobře a strategicky vyhodnotí, že je to pro všechny výhodné a žádoucí 🙂

A tak se změny postupně projeví v našem životě skrze léčení a s ním přicházející změny v nás. 

Je to skutečná alchymie našeho podvědomí.