Klientka: Ta práce mě strašně vyčerpává. Přijdu domů a ani nejsem schopná uvařit si večeři. Padnu k televizi nebo knížce a sotva se pohnu. Víkendy bych nejradši prospala.“

Já: „Jak dlouho jste v tomhle zaměstnání?“

Klientka:Asi třicet let.“

  • Proč lidé neopustí nenáviděnou práci, nefunkční vztah, dřou se na pozemcích a domech, které je vyčerpávají?
  • Sami na sebe kladou vysoké požadavky, stále se udržují ve spěchu či neustále překonávají sami sebe při sportu?
  • Proč se prostě neodhodlají a neposunou se v životě dál? Proč se jim nedaří nalézt jednoduchou radost a klid?

Odpověď čeká v jejich podvědomí

V něm leží zarytá přesvědčení a vzorce převlečené za pravdu. Mnohdy obalené pocity viny, strachu – třeba o život skrze zajištění živobytí, odmítnutí (a zase strachu o existenci). Jsou našimi vnitřními „pravdami“, kterým jsme někde na naší cestě uvěřili.

Ráda bych vám na jednom příkladu ze své praxe ukázala, jak mohou podvědomá zranění a přesvědčení ovlivňovat celý náš život a jak s nimi lze zacházet, jak je uvolnit.

Příběh z mé praxe – terapie emočním uvolněním

S touto ženou, která se desítky let trápí ve stejném zaměstnání, jsme se skrze její strach ze ztráty jistoty finančního zajištění dostaly do období dětství. Její přísní rodiče, velice orientovaní na výkon a perfekcionismus, a zřejmě rovněž plni strachu ze selhání a z odmítnutí zejména autoritami a společností (učitel, jejich vlastní rodiče, rodiče ostatních dětí ze třídy…), poměrně silně šikanujícím způsobem nutili tuto ženu – malou holčičku – k unikátním výkonům již v raných školních letech. Školu pochopitelně nenáviděla.

To, společně s nekontaktním stylem výchovy („aby si nezvykla…“), minimálním počtem hraček (už maminka měla nutkavou potřebu šetřit, kde se dalo) a paradoxně jejich rozdáváním dětem známých (!) dohromady poskládalo vnitřní přesvědčení, že úspěch, radost a štěstí se musí VYDŘÍT.

Mámina náruč, pochvala rodičů, hojnost – to vše je až za odměnu po těžké práci. A i když zrovna v hojnosti jsem – jsem stále jen vlásek od toho, že o ni přijdu (stejně jako o svoje hračky a máminu náklonnost).

Řešení situace

Po úvodním rozhovoru a vystopování situací, které mohly tuto ženu dovést až do nynějšího bodu v jejím životě, jsme společně prošly vizualizací a nahlédly tak do podvědomí. Tam se žena, mimo jiné, rovněž viděla jako matka dvou dětí utíkající před velkým nebezpečím. I to je vnitřní nutkavý pocit, který během života prožívá – v podstatě neutuchající strach o své děti a jejich zajištění.

Dále jakožto malá holčička, řekla svojí mamince, co měla na srdci, co potřebovala sdělit a vyjádřila a UVOLNILA všechny emoce s tím spojené. Strach o přežití a zřejmě vzorce převzaté z rodové linie jsme společně vyslechly, žena si je dovolila procítit, prožít a propustit. Poté jsme fixovaly pocity bezpečí a důvěry.

Tak si tato žena mohla uvědomit a od-pustit ze svého života to, co už jí dobře neslouží, dovolit si být v radosti prostě jen tak, ze své podstaty, protože JE

Stále opakované vzorce či přesvědčení, obvykle vzniklé na základě zranění, či opakované tak dlouho, až jsme jim uvěřili, mnohdy stojí za našimi zdravotními problémy, vztahy a subjektivním prožíváním života. Mohou časem jako by potvrzovat sami sebe, množit se a opakovat. 

Proto je důležité řešit jejich příčiny, dostat se tam, kde je jejich počátek, protože tam je lze snáz zachytit a jako z klubka vlny odmotat jednotlivá vlákna vrstev. 

Proto je tak důležité dostat se do podvědomí. 

Můžeme to zkusit společně. Jemně a laskavě. 

Lépe mě můžete poznat tady.

Kristýna Strolená