Klientka: Ta práce mě strašně vyčerpává. Přijdu domů a ani nejsem schopná uvařit si večeři. Padnu k televizi nebo knížce a sotva se pohnu. Víkendy bych nejradši prospala.“

Já: „Jak dlouho jste v tomhle zaměstnání?“

Klientka:Asi třicet let.“

  • Proč lidé neopustí nenáviděnou práci, nefunkční vztah, dřou se na pozemcích a domech, které je vyčerpávají?
  • Sami na sebe kladou vysoké požadavky, stále se udržují ve spěchu či neustále překonávají sami sebe při sportu?
  • Proč se prostě neodhodlají a neposunou se v životě dál? Proč se jim nedaří nalézt jednoduchou radost a klid?

Odpověď čeká v jejich podvědomí

V něm leží zarytá přesvědčení a vzorce převlečené za pravdu. Mnohdy obalené pocity viny, strachu – třeba o život skrze zajištění živobytí, z odmítnutí (a zase strachu o existenci), z toho, kdo bych byla, kým bych se stala, kdybych… Jsou našimi vnitřními „pravdami“, kterým jsme někde na naší cestě uvěřili. Můžeme je vnímat jako odjakživa a univerzálně platné skutečnosti – tak to prostě je. Nebo ne?

Ráda bych vám na jednom příkladu ze své praxe ukázala, jak mohou podvědomá zranění a přesvědčení ovlivňovat celý náš život a jak s nimi lze zacházet, jak je uvolnit.

Příběh z mé praxe – terapie emočním uvolněním

S touto ženou, která se desítky let trápí ve stejném zaměstnání, jsme se skrze její strach ze ztráty jistoty finančního zajištění dostaly do období dětství. Každá jednotlivá emoce, kterou jsme prožili či opakovaně prožívali, totiž zůstává schovaná v našem podvědomí. Chce být spatřena, vyslyšena, přijata. Ozývá se skrze fyzická či duševní onemocnění, popřípadě situace, které nás k témuž dovedou. Například k vyčerpání a absolutní únavě. My se tak díky sledováním a pomyslným odmotáváním emoční linie dostaneme až tam, kde se v nás tato konkrétní emoce usadila, kde poprvé nebyla integrována a prožita. Třeba proto, že to pro nás bylo v tu chvíli náročné, bolestivé… Prostě příliš.

Rodiče mé klientky byli přísní, disciplinovaní, velice orientovaní na výkon a perfekcionismus. Zřejmě rovněž plni strachu ze selhání a z odmítnutí zejména autoritami a společností (učitel, jejich vlastní rodiče, rodiče ostatních dětí ze třídy…), vedli tuto ženu – malou holčičku – k unikátním výkonům již v raných školních letech. Školu pochopitelně nenáviděla. Cítila se pod velkým tlakem a v podstatě každou neděli před školou prožívala bolestivé křeče v břiše.

To, společně s nekontaktním stylem výchovy („aby si nezvykla…“), minimálním počtem hraček (už maminka měla nutkavou potřebu šetřit, kde se dalo) a paradoxně jejich rozdáváním dětem známých (! být přijata, zavděčit se) dohromady poskládalo vnitřní přesvědčení, že úspěch, radost a štěstí se musí VYDŘÍT.

Mámina náruč, pochvala rodičů, hojnost – to vše je až za odměnu po těžké práci. A i když zrovna v hojnosti jsem – jsem stále jen vlásek od toho, že o ni přijdu (stejně jako o svoje hračky a máminu náklonnost). „Vždy, když se přestanu strachovat, něco se pokazí.“ Tedy když se nemám konstantně na pozoru, mohu o něco přijít, nedůvěřuji životu, potřebuji mít vše pod kontrolou.

Řešení situace

Po úvodním rozhovoru a vystopování situací, které mohly tuto ženu dovést až do nynějšího bodu v jejím životě, jsme společně prošly vizualizací a nahlédly tak do jejího podvědomí. Tam se žena, mimo jiné, rovněž viděla jako matka dvou dětí utíkající před velkým nebezpečím. I to je silný vnitřní nutkavý pocit, který během života prožívá – v podstatě neutuchající strach o své děti a jejich zajištění. Cítí, že hojnost neproudí k ní, ani jejím dětem.

Emoce nás pak dovedly přímo do vzpomínky, kdy jako malé děvčátko zažívala těžké chvíle ve spojitosti se svojí maminkou. Jenže tentokrát si dovolila prožít, co potřebovala. S podporou už dokázala říct svojí mamince, co měla na srdci, zcela otevřeně vyjádřila a UVOLNILA všechny emoce s tím spojené. Strach o přežití a zřejmě vzorce převzaté z rodové linie zejména meziválečné generace jsme společně vyslechly, žena si je dovolila procítit, prožít a propustit. Poté jsme fixovaly pocity bezpečí a důvěry skrze napojení se tam, kde toto plynutí cítila jako živé a vyživující.

Tak si má klientka mohla uvědomit a od-pustit ze svého života to, co už jí dobře neslouží, dovolit si být v radosti prostě jen tak, ze své podstaty, protože JE. Ucítila okamžitou úlevu, protože už neměla pocit, že musí vše neustále střežit a kontrolovat. Vypnutí jí umožnil pouze spánek, třebaže doposud velmi povrchní a přerušovaný – co kdyby se něco stalo. Nyní se jí daří být na vlně důvěry, že vše je, jak má. Že je o ni postaráno.

Stále opakované vzorce či přesvědčení, obvykle vzniklé na základě zranění, či opakované tak dlouho, až jsme jim uvěřili, mnohdy stojí za našimi zdravotními problémy, vztahy a subjektivním prožíváním života. Mohou časem jako by potvrzovat sami sebe, množit se a opakovat. 

Proto je důležité řešit jejich příčiny, dostat se tam, kde je jejich počátek, protože tam je lze snáz zachytit a jako z klubka vlny odmotat jednotlivá vlákna vrstev. 

Proto je tak důležité dostat se do podvědomí. 

Můžeme to zkusit společně. Jemně a laskavě. 

Lépe mě můžete poznat tady.

Kristýna Strolená