Cílem mého zamyšlení není vyvolávat v komkoliv pocit viny. Právě naopak – dovolit si na moment zastavit se, nalézt cesty, jak transformovat možná traumata v posilující zážitek, a třeba pro příští porod uvolnit ty emoce a přesvědčení, která vás mohou vzdalovat harmonickému prožití těhotenství, porodu, mateřství jako takového.

Porod je velmi silný mezník v životě ženy. Stává se z ní matka. Pro někoho je to přirozený vývoj, pro mnohé to však neznamená jen „pouhý“ fakt, že se teď musí starat o své dítě nebo děti. V různých kulturách po celém světě je porod považován za jeden z iniciačních rituálů, který ženu uvádí do zcela nového světa obdobný iniciaci muže jakožto bojovníka. Stává se Matkou. Může zcela integrovat a zhmotnit archetyp Matky včetně řady privilegií a povinností z toho plynoucích. Takhle velká nově nabytá zodpovědnost samozřejmě vyžaduje zdroj síly. Tou může být právě porod.

Ve své praxi se často setkávám se ženami po prvním porodu, které říkají, že si myslely:

  • Že se nemusím na porod moc připravovat, v porodnici mi řeknou, co mám dělat a jak mám dýchat
  • Dneska už se přece takové hrůzy (separace, nadužívání léků, nástřihů, tlačení na břicho,…) nedějí
  • Zvládla to moje máma, babička, tak to zvládnu taky

Pokud se podíváme na statistická data z našich porodnic, nelze si nevšimnout zcela evidentního nadužívání lékařských zásahů u porodu, které mnohdy vedou k trvalým následkům ať už na těle či duši ženy, nebo jejího dítěte/dětí (zdroj např. aperio.cz). Je alarmující, že až třetina porodů je vedena císařským řezem, více než polovině žen rodících v porodnici je proveden nástřih hráze nebo že zhruba až dvě třetiny dětí během pobytu v nemocnici po porodu není plně kojeno.

Mechanismus nevědomého potlačeného traumatu se může projevovat rovněž směrem od personálu porodnic směrem k rodící ženě. Grof a další autoři zmiňují manifestaci traumat, ve většině případů skrytých v nevědomí, sníženou schopností empatie až agresí pod tlakem tak silné zkušenosti, kterou je porod. Mnohdy se tak setkáváme s nejméně citlivým jednáním od personálu na porodním a oddělení šestinedělí. Samozřejmě nevědomky, snad i v tom nejlepším úmyslu.

Pokud si tedy porod – zásadně transformační zkušenost – přejeme prožít jinak, než bylo a je běžné ve většině případů v posledním zhruba půl století, je na místě zapojit svoji pozornost a věnovat si péči na mnoha úrovních. Není to tak, že by žena a její dítě v žádném případě nemohly společně prožít krásný porod a harmonické sžívání, pokud nevěnují dlouhé hodiny přípravě. Šance se však přípravou významně zvýší.

Během porodu zkrátka k jistým překvapením může dojít a je skvělé, když to přítomné osoby nerozhodí a nezačnou jednat v panice, strachu, napětí.

Je důležité se uvolnit psychicky i fyzicky

Miminko čeká jeho první životní výzva. Musí opustit teplo a jistotu matčina lůna, protože zkrátka cítí a ví, že tak je to správně. Když přijde jeho čas, spustí v přesné spolupráci s tělem matky proces o mnoha mechanismech vedoucí až k narození. Když přijde ten správný čas a miminko i tělo matky je připraveno, ne dříve. Zásah do tohoto citlivého období s sebou nese větší či menší následky.

Zcela klíčové je, aby byla žena během porodu uvolněná a miminko pouštěla na svět. To s sebou nese i požadavek na dostatek času, prostoru, klidu, svobody pohybu. A velikou dávku důvěry – v sebe, dítě, život sám. Pocit bezpečí je pro hladký průběh porodu zcela zásadní. Jen tak má tělo možnost namíchat ten nejlepší koktejl hormonů, žena si dovolí „vypnout“ a unáší se na vlnách v rytmu porodního procesu spolu s miminkem. Toto se do jisté míry týká i dalších osob přítomných poblíž rodící ženy. Co s sebou vnáší k rodící ženě? Je to strach, povinnost, rozum, adrenalin, nebo klid, empatie, podpora, oxytocin? Ano, i přítomní lidé ovlivňují (nejen) hormonální rovnováhu (nejen) rodící ženy. A protože jsou rodící žena a její dítě či děti propojeni a zcela v ústředí porodního procesu, vše, co prožívá žena, přirozeně ovlivňuje i deťátko.

„Nikdo si nepředstaví, jaké to je, být několik hodin drcen silnými kontrakcemi, uvíznout v neprůchodných porodních cestách nebo být rukou zdravotní sestry tlačen porodními cestami zpět, jaké to je, dusit se po předávkování anestetiky, topit se v plodové vodě, mít hlavičku zmáčknutou kovovými kleštěmi a být za ni necitlivě tažen ven – a pak být držen za nohy hlavou dolů v chladné místnosti, hrubě plácán po zádech cizím člověkem a odnesen pryč z místnosti od jediné bytosti, kterou jste až doposud znali. Tyto prvotní zážitky jsou nezapomenutelné – ale zároveň i nezapamatovatelné: žádné dítě nedokáže integrovat traumatickou prvotní bolet a udržet ji ve vědomí. A to je důvod, proč celý porodní proces – od početí přes těhotenství a porod až k poporodní péči – může být základem pro vznik pozdějších fyzických i psychických potíží.“ Arthur Janov, Prvotní otisky

Prvotní zkušenosti se otiskují do osobnostního nastavení a ovlivňují tak náš život na mnoha úrovních.

Bude člověk, jehož porod za něho spustil pomocí vyvolávání někdo jiný, s lehkostí iniciovat další rozhodnutí ve svém životě? Bude mít sám se sebou a ostatními trpělivost, když jeho první velká zkušenost byla zvenčí urychlována? V jakém stavu bude jeho sebedůvěra, když jeho prvotní otisky nesou hlubokou informaci o ulehčování, oddělování, spěchu..?

Dnes už víme, že porodní a poporodní traumata zůstávají otištěna ve vyvíjejícím se nervovém systému plodu a novorozence. Porodní otisk předurčuje sklony k určitým neurologickým a fyziologickým reakcím a utváří nejen pozdější osobnost a fyziotyp, ale i druhy patologie, které se během života objeví, tzn. jestli budeme mít nutkání neustále cestovat či pracovat, jestli budeme těžcí kuřáci či alkoholici, jestli se budeme přejídat či trpět astmatem, jestli z nás vyroste ambiciózní a agresivní optimista nebo depresivní pesimista, jestli budeme mít sklony k rakovině, epilepsii, psychóze či dokonce k sebevraždě – to vše může být předurčeno v těch několika vzácných prvních hodinách. Zkušenosti z prenatálního období a porodu mohou určit a určují, jak budeme reagovat a jednat po celý zbytek života. A nutno si přiznat, že rodit dne většinou znamená pokládat základ pro vznik neurozy.“ Arthur Janov, Prvotní otisky

cela zásadní pro formování vnitřního obrazu světa, vztahu k němu a sobě, mají taky první minuty, hodiny a dny po narození. V ideálním případě je dítě po narození okamžitě přiloženo matce, popř. druhému rodiči, na hruď. Je znovu v bezpečí po prožití zřejmě nejnáročnější zkušenosti svého bytí. To mu dává jistotu a jistou lehkost do života, že po těžkých chvílích přijde úleva, triumf narození. Stále se uvnitř jeho organismu děje mnoho složitých adaptačních procesů. Více si můžete přečíst v článku Čtvrtý trimestr u miminka.

Porod je náš první a rozhodující úspěch. Zde jsme museli poprvé prokázat svou schopnost prosadit se. Tento úspěch působí dál po celý život. Z této zkušenosti získáváme sílu k tomu, abychom se i později úspěšně prosadili. Další rozhodující událostí a úspěchem je pohyb směrem k matce, k té, která nás přiloží k prsu a živí. S ní přijímáme život.“ Psychoterapeut Bert Hellinger

Vazba dítěte na mámu

Už samotný proces prenatálního přijetí dítěte na existenciální rovině formuje do značné míry jedny ze základních stavebních kamenů budoucího života člověka – vztah sama k sobě, ke světu, k životu.

Dítě je během prenatálního vývoje, ale i několik prvních let života, velmi úzce spojeno s matkou, respektive primární pečující osobou/osobami. Je s ní v tak úzkém kontaktu, že somatizuje její niterná témata. Tedy nemoc, kterou manifestuje dítě, na emocionální a psychické rovině řeší matka, čímž mnohdy uleví od tělesných projevů dítěti.

Proto je tak důležité dbát na to, aby po porodu nedošlo k separaci miminka od mámy. Pokud k ní došlo, neznamená to, že je předurčeno, že vaše děťátko, bude mít hluboké problémy tím způsobené. Vše je cesta a z mého pohledu jde spíše o souhrn momentů a událostí, než o jeden rozhodující okamžik. Další způsob soužití s dítětem má velký potenciál převážit, nebo přinejmenším vyvážit, možné nepříjemné prožitky porodní, například.

Pokud hledáte způsob, jak vzpomínku na separaci nebo těžký porod u sebe i u miminka přepsat (přepis limbického otisku), vřele doporučujeme náš prožitkový seminář Znovuprožití svého porodu nebo Přepis porodního traumatu. Nebo si vás volají individuální terapie? Dále doporučujeme rodinné konstelace, kineziologii, kraniosakrální terapie nebo somatic experiencing.

Porod jako ozdravující zkušenost

Klíčové je při porodu bytí v přítomnosti. Poddání se momentům, bytí tady a teď. Nenachytat se do pomyslné smyčky mysli, která se může snadno nechat zmást a začít plánovat nejrůznější scénáře, generovat zase ten zmíněný strach, tenzi, bolest. Někdy může pomoci cílené odvádění pozornosti, tedy i mysli, od bolesti, zaměstnání mysli, její částečné vypnutí, přesměrování, ztlumení. Tak, aby se rodící žena dostala skutečně do stavu podobnému hypnóze, hluboké meditace, nebo se soustředila na radost, která právě prochází jejím tělem.

Během tak silného transformačního zážitku, jakým bezpochyby porod je, někdy u rodící ženy dochází ke zkušenostem až transpersonální povahy, k zážitkům mimotělních zkušeností, regresím a podobně. To vše může v podpůrném prostředí dovést ženu až k nějaké formě potřebného ozdravení, prohloubení sebelásky a nabytí vnitřní síly a jistoty.

Tento přístup se zřejmě do dítěte vtiskne na téměř buněčné úrovni, jako celkový optimismus či realismus ve vztahu k životu, jako zdravá sebedůvěra a schopnost čelit budoucím nesnázím.“ Stanislav Grof

Na druhou stranu bych ráda dodala, že každý porod je jiný, každá žena potřebuje na své cestě odlišnou zkušenost a pakliže čerpá sílu ze zcela „normálního“ porodu, nebo je na cestě nalézt ji skrze uzdravení prožitku porodu, který nebyl v souladu s jejími přáními a očekáváním, popřípadě ji nachází někde úplně jinde, je to skvělé a všechny varianty v pořádku.

Použité nebo doporučené zdroje k tématu

Bert Hellinger, Pravidla úspěchu
Bert Hellinger, Uzdravení
Arthur Janov Prvotní otisky
Arthur Janov, Prvotní výkřik
Thomas Verny a John Kelly, Tajomný život dieťata pred narodením