Jak už jsem mnohokrát psala, strach bývá pomyslným vlakem mířícím přímo do stanice bolest. Obzvlášt, týká-li se porodu a mateřství. Zpětně se až udivuji nad tím, jak přirozeně jsem časem k přijetí svého prvního neplánovaného těhotenství došla. Jak jasné se pro nás zjevilo přání porodit si prvního synka doma, v poklidu. Jak samozřejmé bylo nošení v šátku, používání látkových plenek…

Jenže za vydatným světlem bývá stejně vydatný stín. Velké jasno může být až oslňující, oslepující. 

A tak se stalo, že jsem se vůbec nebála porodu. Proč taky? Přece je to zcela při-rozená lidská zkušenost. Domluvila jsem se s komunitní porodní asistentkou na doprovodu a dál nechala vše na osudu. Nebála jsem se, ale ani zrovna dvakrát nezajímala. Musela jsem dojít velmi hlubokému sebepoznání. Ten mi první porod bezpochyby přinesl 🙂 Jeho posledních 15 minut se událo v porodnici, pomalu za kovbojských výstřelů, a my šli hned zase zpátky domů. 

Z čeho jsem nicméně obavy měla a o čem chci vlastně dnes napsat pár slov, bylo kojení.

Jak se má správně kojit?

Kdesi jsem nafasovala jakési brožury o správných polohách, správném přisátí, správných intervalech a správné stravě. Postupně se ve mně přihlásil o slovo vnitřní pocit, že kojení, narozdíl od porodu a jiné péče o dítě (haha), je velmi komplikovaná záležitost s množstvím proměnných, které je třeba zakalkulovat a zpracovat a pak doufat v nejistý výsledek. Ze všeho nejděsivější mi však připadala představa toho pocitu – kojit. Je to hodně zvláštní, panebože moje prsa, někde, kde nějak pocitově být nemají. Jakože nějaká moje vnitřní tekutina ze mě poteče přímo do pusy miminku?! Panika!

No nic, nakonec jsem vždy došla k tomu, že vše budu případně řešit postupně, tak, jak to bude přicházet. Ono se to nějak… A šla na besedu o látkových plenách, protože, upřímně, jsem měla pocit, že na to potřebuju alespoň semestr na VŠ (toho času studující dva Mgr. obory). 

Ne, nenapadlo mě kontaktovat laktační poradkyni (je rok 2015, kdo to je?!) a zřejmě by mi přišlo příliš, zkrátka příliš, nějakou před porodem (nebo po něm) kontaktovat. To nějak dám. Ne?

Když jsem pak pozorovala dětskou sestru v oné porodnici, jak CPE hlavu mého uzlíčku štěstí a neustávajícího údivu k mému prsu a zároveň od něj odstrkuje moji vlastní ruku, říkám si, tybrďo, to se jenom potvrzuje, jak složité to je. Prásk! Klaplo víko odpadkového koše, kam odlétly moje mateřské kompetence spolu s dalším nepotřebným biologickým materiálem. No, tak jdeme domů, tam se to nějak zvládne, říkám si, a „má“ porodní asistentka, stále při nás, už taky doufá nahlas. 

Bolest při kojení

Doma všichni spí – můj chrabrý muž (holt nemocniční ostré lokty), má tichá porodní asistentka, mé malinké dítě. Já stále v košili po mužově dědečkovi, miminko nahaté na mě, ve spánku se kojí. Klid. Ticho. Takhle to má být, takhle je to správně, říkám si tentokrát. Kojení se daří a hele – není to vůbec divné, ani nechutné. Cítím obrovskou radost, že to jde, že to umíme. I PA to říkala. To by byl hezký konec, že…

Jenže asi třetí den po porodu to vlastně teprve začalo. Ta bolest. Kdy se kroutí palce u nohou. Bradavky s ragádami, přisátí snad bolestivější než porod a já nevím, co se děje. Všechno mi připadá SPRÁVNĚ. Kontroluju to slavné přisátí, polohy, bla… 

U pediatra nepípnu, protože červený nápis „alternativní rodička“ mi vzal veškerou chuť sdílet se zdravotníky slova navíc. Takže čekám. A větrám. Ono se to nějak, říkám si zase. A tak se stalo, že jsem si poplakala, hodně a hodně, přiznala si zklamání, smutek, svoje vlastní stíny. 

Ten strach z kojení. Ten strach z nekojení. A bolest – sama odešla. A v souvislosti s kojením se nikdy nevrátila. A vlastně je to momentálně to nejsnazší, to nejpřirozenější, co v mateřství mám, bez poloh, kontroly přisátí, výživy, intervalů… Kojení je (pro mě) normální. Stejně přirozené jako porod, blízkost matky a dítěte.

Kde jsem našla příčinu svého strachu?

Roky plynuly, mé děti se bez problémů kojily. A mně přicházely tu obrazy, tu pocity, tu uvědomění… Během té doby se mi poskládala dohromady mozaika představující můj vlastní dětský životní zápas, boj se strachem o přežití skrze obavu z odmítnutí a tím pádem také ze smrti samotné. Procítila jsem si, jak já, malinkaté miminko nedosycené bezpečím a láskou, stále vzdávám přítomné bytí a upadám do hlubokého spánku, oddělena od sebe sama, oddělením od mojí mámy po porodu.

A protože moje maminka bez potřebné podpory nemohla lépe, velmi brzy jsem byla, jako mnozí, označkována jako „nepřibírající dítě“, které tedy bylo nutno dovyživit umělým mlékem. Mateřské mléko nestačilo, u kojení jsem usínala, váha šla nahoru pomalu – prý. Umělé mléko sice nakoplo můj váhový přírůstek, nicméně stále znovu mě vnitřně utvrzovalo v tom, že já sama o sobě nejsem dost, že potřebuji berli a pomoc zvenku, protože nesplňuji stanovené cíle. Došla jsem k pocitu, že nejsem v pořádku tak, jak jsem. A tak jsem si během dospívání stanovovala velké cíle – přece dokážu, že je zvládám. A když toho na mě bylo moc vzhledem k množství těch stanovených cílů, prostě jsem vypnula – usnula, popřípadě jsem si podvědomě spustila angínu nebo migrénu. Odpojila jsem se, snad abych si ulehčila – protože berličku přece potřebuji, a když budu mít štěstí, přijde máma a její péče.

Bylo by na dlouhé vyprávění, popsat, jak jsem došla k rozpuštění tohoto vzorce, třebaže stále pociťuji jeho přítomné projevy. Ne vždy lze vymazat všechny naše programy a přesvědčení, jistě ne hned. Lze jim však naslouchat, porozumět a rozpoznat je – abychom jimi nebyli ovládáni.

Kojení pro moje vnitřní zraněné a nezazdrojované dítě představovalo téma spojené s hlubokou vnitřní bolestí. Bolestí, která s sebou nesla břímě mnoha navázaných vzorců a obranných mechanismů. Proto ten iracionální strach. (I) proto zrovna takový příběh, takový, ve kterém se mohlo mé vnitřní dítě nadechnout, aby vyplakalo všechny své obavy a ty mohly být uvolněny skrze mě – dospělou ženu – Matku.

Každá máme jiné strachy, jinak projevené. Můj strach spolu se stresem se projevil zdánlivě se zpožděním, ale v pravou chvíli. Šestinedělí zejména v naší západní společnosti bývá těžké, tím pádem však velkou příležitostí k uvědomění, propuštění a odpuštění bolestí, ať už našich „dospělých“, nebo těch „dětských“. 

A tak chci sdělit, nepodceňuj strach, dovol si ho procítit, a hlavně – nemusíš být na něj sama. Dej vědět. Můžeme si popovídat o tom, co tě trápí, nebo si rovnou udělat prostor pro terapii emočním uvolněním.