Jedni říkají, že tím, kdo spouští porod, respektive, kdo dává tělu ženy signál k tzv. spontánnímu spuštění porodu, je miminko. Tedy ve chvíli, kdy je dítě připraveno, spouští celou řadu procesů vedoucích až ke svému zrození. Druzí zase míní, že právě tělo ženy spustí porod, když sezná, že je čas. Možná je pravda někde uprostřed. Ať tak či onak, je ideální, když jsou připraveni všichni zúčastnění – dítě/děti i jeho/jejich matka. Matka odevzdává otěže kontroly, poddává se rytmu porodu a pouští svoje dítě na svět.

Otec je zase v některých tradičních kulturách tím, kdo se dítěte první dotýká. Právě on je tím, kdo iniciuje dítě do světa mimo matčino lůno, kdo posouvá hranice a předává informace jaksi „zevně“.

Adaptační procesy po porodu

Za normálních okolností, tedy v případě, že dítě ani jeho matka nejsou v akutním ohrožení života, spočívá miminko na hrudi své matky, aby mohlo v klidu a bezpodmínečném bezpečí prožít adaptační procesy, které jsou nutné pro zdravý život mimo lůno. A že jich je… 

Mezi ty největší patří přizpůsobení plic – místo sekrece tekutiny je nutné „přepnout“ je na její absorpci a částečné vytlačení během průchodu porodními cestami, aby do nich mohl proudit vzduch. První nádech. Spolu s tím je nutné, aby tělo pomocí adaptačních procesů zařídilo funkčnost kardiovaskulárního oběhu mimo napojení na placentu přes pupeční šňůru, zásadní změny tedy čekají i srdce a další. Pokožka, stále chráněna a vyživována tzv. mázkem, je spolu s vnitřním prostředím organismu osidlována mikroorganismy, ideálně od matky a nejbližších lidí.

Proč potřebujeme během a po porodu klid

Tyto náročné změny totiž vyžadují mnoho energie. Bezpečí je v těchto chvílích naprosto zásadní předpoklad, aby se tělo mohlo zabývat přežitím v souladu a poklidu. Další napětí a stres ho velmi zatěžuje a například oddělení dítěte od matky spouští stresovou, a tedy zátěžující, reakci v organismech obou. Na duševní a posléze i tělesné rovině oddělení znamená veliké nebezpečí, neřkuli smrt. 

Přepis porodního traumatu
Přepis porodního traumatu Metodou dosycení

Těsné tělesné sepětí s jedinou osobou, kterou dítě doposud znalo, cítilo, dýchalo s ní, znamená právě tolik potřebné bezpečí a jeho ztráta v takovém okamžiku spouští mnohé další reakce, které v notné míře ovlivňují nejen fyzické zdraví dítěte. Ztráta pocitu bezpečí v prvních chvílích života mimo matčino lůno, ve chvílích, kdy je vše, co se v blízkosti miminka děje, vtiskáváno do nejhlubších struktur psýché, do hlubin nevědomí, zanechává otisky jakožto základní kameny pro interpretaci světa. Zjednodušeně řečeno, neurologicky nezralá paměť možná není schopna rané prožitky „udržet“ na povrchu, to však dozajista neznamená, že nejsou zaznamenány. 

„Popírání možnosti porodní paměti, jež se opírá a pozorování, že mozková kůra novorozeněte není zcela myelinizována, je zvlášť absurdní, zvážíme–li skutečnost, že schopností paměti disponují i mnohem nižší formy života, které nemají žádnou mozkovou kůru.“ (Grof, 2007)

Vtiskávání emocí do našeho těla a mysli

Všechny naše zážitky v nás zanechávají otisk tím, že vytvářejí zkušenost. Na základě prožitých zkušeností si formujeme a interpretujeme náš vztah ke světu. Zkušenost tedy do jisté míry určuje náš vztah k tomu, čeho se přímo týká – vztah k lidem, věcem, emocím, k nám samotným… Pokud se tato zkušenost přímo dotýká otázky naší syrové existence, bezpečí na světě, vytváří v nás (v našich buňkách) odpovídající struktury v rámci adaptace na svět, na naše první zkušenosti s ním. Jde o skutečně senzitivní vnímání přítomnosti

Je svět studené místo? Ohrožující? Vytrhávající z lůna, od zdroje hojnosti? Suché? Sterilní? Nebo je to místo přijímající, teplé, měkké, vlhké. Bohaté, místo s tekoucím proudem naplnění? Jak voní? Jací jsou lidé v něm? Má moje matka sílu mě vyživit pozorností, teplem, domovem? Může si dovolit být tu pro mě? Je můj otec zde, aby chránil běh událostí? Je hrdý, silný?

V případě disharmonie v těchto prvotních „strukturálních záznamech“, ať už vzniklých během prenatálního života, během porodu nebo bezprostředně po něm, mohou mít tímto dotčení lidé tendence k jakémusi vnitřnímu puzení, snad ve snaze navrátit se na místo, kde tato disharmonie vznikla. Manifestovat se může například sklonem k vyhledávání nebezpečných situací, odmítajících partnerů, celoživotního boje

Dítě nímá vše, co se kolem něj děje. Zejména emoce a podvědomé vzorce, podle kterých jako rodiče fungujeme

Dítě vnímá vše, co se kolem něj děje

A co sudičky? Ženy soudící o zrovna narozeném dítěti, které si všechny informace vtiskává do nitra. Pomocí záznamů z terapií využívajících hypnoanalýzu je vidno, že jsou lidé schopni vybavit si naprosté detaily včetně toho, jak o nich mluví přítomní lidé. Negativní poznámky jako sudby pak mohou ovlivňovat jejich sebepojetí.

„Děti si mohou pamatovat každý krok při porodu, dokonce kritizují jeho špatné vedení.“ (Rheinwaldová, 2011)

Zdá se, že celkové osobnostní nastavení, naše životní postoje a příběhy jsou, mimo jiné, souhrnem naší individuální zkušenosti, skrze buněčnou paměť rodově předávanými vzorci, snad náhody..? 

Žijeme to, co si myslíme

A tak, zatímco jedni mohou mít pocit a celkový životní postoj (více nebo méně uvědomovaný), že „život je boj“, druzí drží ve svém niterném nastavení, že je „dobrého pomálu“ nebo „co tě nezabije, to tě posílí“. To může být fajn motto pro zlehčení komplikované situace, ale jako hluboký životní přístup je to poměrně „velký krajíc chleba“ ke skousnutí. Takové vnitřní nastavení, mnohdy vtisknuté v rodové paměti skrze naše buňky, nám potom může naším jednáním a tím, co tvoříme v realitě, až zdánlivě podsouvat obdobně laděné zkušenosti. Zkušenosti potvrzující samy sebe. A my je přijmeme jako nezvratnou realitu, naši pravdu, protože – tak to prostě je. A snad i je. 

Nabízí se však i možnost podívat se na tyto, mnohdy ve své povaze opakující se situace z jiné perspektivy. Z té, kde jsme do velké míry tvůrci reality (i) my. Z té, kde se naučíme zacházet s přesvědčeními, vzorci a naučenými obrannými mechanismy sami. Kde vědomě ovlivňujeme svůj vnitřní mikrobiom, naši tělesnou chemii, chcete-li. 

„K uvolnění traumatu, nebo jeho odstranění, dojde v důsledku nového prožitku. Trauma, které je uloženo v podvědomí, obsahuje energii a je–li znovu vyvoláno a prožito pomocí regresivní terapie, je tato energie uvolněna, bez ohledu na to, zda se vztahuje k dětství nebo k prenatálním a porodním vzpomínkám.“ (Psycholožka Alice Givens, 2007)

Pomocí meditačních, vizualizačních technik, ideálně v propojení tělesných prožitků s těmi emočními, lze rozklíčovat právě ty situace a vlastní jemné lazení, kde nacházíme určité zvláštnosti. To je však ta nejtěžší část. Moment, kdy rozeznáme, že naše současná norma, to, co je DANÉ, ta naše současná vrytá interpretace podoby světa, že právě ta normám nepodléhá. A že radost může být i tam, kde jste ji nikdy nehledali.

Kontaktní výchova a její vliv na miminko

První dny sžívání

Ne vždy se ve skutečnosti děje naše vysněná varianta a průběh zkrátka nemusí být ideální. Miminko může být následkem náročného porodu (ať už fyzicky či emočně) spavé, nebo naopak nespavé, nervózní, plačtivé. Možná překvapivě je právě ta druhá varianta snazší. Děťátko má chuť ventilovat svoji nespokojenost, možná smutek či bolest. Naším úkolem je tu být pro něj a vybudovat v něm důvěru ve svět. Být tu s ním a tzv. kontejnovat jeho emoce. Pokud má žena pocit, že „je něco špatně“, může se obrátit na zkušeného osteopata, popř. kraniosakrální terapii apod. a zjistit, zda se nejedná například o tzv. KISS syndrom. Problémy při kojení mohou dělat také potravinové intolerance, nejčastěji je to bílkovina kravského mléka a lepek.

V případě velmi spavého, až apatického miminka, může být těžké udržet svoji i jeho/její pozornost a třeba nastartovat laktaci (a rovněž chuť úplně žít) a přitom nespadnout k nálepce „takové hodné miminko“. 

První pomocí je vždy kontakt a ideálně kojení. A když píšu kontakt, myslím tím skutečný kontakt kůže na kůži (mj. kvůli receptorům oxytocinu), společně v posteli, prs kdykoliv k dispozici pro miminko, které se potřebuje dosytit, uklidnit, ujistit, že svět je místo, kde plyne hojnost, bezpečí a teplo. Že v něm může být takové, jaké potřebuje být tady a teď. Že ho jeho rodiče milují a přijímají bez ohledu na… nic. Bez podmínek. Může to být, obzvlášť pro jeho mámu, velmi těžké. Za mě to stojí za to – ano, měla jsem „náročné“ miminko. To se samozřejmě může narodit i naprosto harmonickým způsobem, ne vždy na první pohled vidíme příčinu všeho… Nicméně další strategie je stejná, totiž kontakt

Existuje mnoho příčin pláče a nespokojenosti novorozeného miminka. Velmi však snížíme pravděpodobnost jejich výskytu, když nebudeme omezovat přísun mléka skrze kojení, fyzický kontakt (i nošením v šátku nebo ergonomickém nosítku), když mu vyjdeme vstříc skrze možnost ulevit si mimo plínku (bezplenková metoda) a sami si udržíme když ne klid, tak autenticitu ve smyslu upřímného vyjadřování či uznávání svých vlastních emocí a potřeb. Máte či budete mít miminko spokojené a trpělivé? Proč ho neujistit o bezpečí světa a nepodpořit jeho pocit důvěry v něj ještě víc?

Podpořit hojení dušičky miminka můžete rovněž pomocí aromaterapie – už úplně malá miminka krásně reagují na hydroláty, například z růže.

Pokud byste chtěla probrat toto nebo jiné mateřské téma do větší hloubky a třeba lépe porozumět tomu, proč se něco během porodu a po něm dělo oním způsobem a co teď s tím, ráda vám jakožto dula a poradkyně pro kojení nabídnu svůj úhel pohledu.