Neznám mámu, která by nedělala vše, co je v jejích silách, které jsou k dispozici teď a tady, aby bylo její dítě / děti šťastné, zdravé a spokojené. Přístupy k výchově (bytí, provázení, dosaďte si…) se však velmi liší. Vlivem životních podmínek, našich vlastních zkušeností, názorů a myšlenek, vlivem lidí kolem nás a norem, které převládají v kultuře rodiny i národa, se formují obvykle ve více či méně ustálenou podobu přesvědčení a směru, jakým se k našim dětem vy-dáváme

Ráda bych vám přiblížila koncepty ze západní psychoterapie, které, zdá se, musely být popsány, abychom jako potomci moderní civilizace nalezli akademický základ pro to, co mnozí z nás cítí tak nějak přirozeně. Leč i v dnešní době, která je stále více otevřená tradicím, ke kterým se vracíme zkrátka proto, že vnímáme mnohdy znovu objevenou pravdu jako hodnotu nám vlastní, se v záplavě informací snadno ztratíme. Třeba v důvěře v něco či někoho, kdo pouze a jen interpretuje, leckdy na základě svých vlastních zranění, cokoliv, co poznal – bez vědomí souvislostí, z mého vlastního úhlu pohledu zkrátka odpojen od sebe a svých potřeb

Naslouchání svému vnitřnímu hlasu

Ke ztrátě vlastního hlasu, intuice a instinktů totiž může dojít velmi snadno a rychle. Nejsnazším způsobem je zřejmě vytvoření traumatu. Přitom nemusí jít o nic tak na první pohled hrozného jako je vážná dopravní nehoda, znásilnění, úmrtí člena rodiny… Ne, stačí k tomu vlastně málo. Nejde ani tak o onu událost jako spíš o reakci celého organismu na ni. Ohrožení života. 

Nebo ještě přesněji – neúnosný strach z ohrožení života. Zní to šíleně, takové slovní spojení v mnohých z nás vzbouzí celkem snadno zaznamenatelné tělesné pocity. Přitom prožitky spojené se strachem o život se dějí dnes a denně tisícům dětí a ne, nemám na mysli válkou ohrožené oblasti. Stačí se podívat do porodnic. Do postýlek osamocených miminek. Kolotoč událostí se uzavírá a tradá – v centru víru nalézáme generační trauma předávané znovu a znovu. 

Adaptační mechanismy pomáhají se stresovými situacemi

Jako živé cítící bytosti jsme dobře vybavení pro přežití adaptačními mechanismy. A pod tíhou neúnosného se tyto mechanismy aktivují. Třeba abychom tolik netrpěli projevy stresových situací zatěžujících nejen tělesný systém. Abychom přežili, je třeba, velmi zjednodušeně řečeno, snížit citlivost čidel volajících o pomoc upozorňujících na nebezpečnou situaci. A tak vznikne trauma. Opět velmi zjednodušeně řečeno, celá řada na sebe navazujících koleček jako kdyby přepla na režim „Teď to musím zvládnout, později snad přijde příležitost nahodit systém bezpečí zpět.“ Co když ale sama nepřijde? 

Kontakt je pro děti velmi důležitý

Teorie attachmentu J. Bowlbyho a M. Ainsworth (a mnohých navazujících), neboli citové vazby, vychází z předpokladu, že děti pro zdravý vývoj bytostně potřebují také zdravou ranou vazbu. S osobou, ideálně matkou, která je přítomná a uspokojuje potřeby svého dítěte. Adekvátně potřebám a situaci na dítě reaguje, dává mu zpětnou vazbu, lásku, péči. Vytváří tak bezpečný prostor, jakousi kotvu či bezpečný přístav, z kterého se dítě může následně vydávat do světa – protože ví, že v případě obtíží se může bez podmínek vrátit někam, kde je přijímáno. Vždycky. Neexistence nebo opakované narušení této jistoty může vést a vede ke spuštění zmíněných adaptačních procesů.

Tento pocit naprostého bezpečí je však třeba chránit a hýčkat již v těhotenství, respektive ihned po narození. O to víc, o co jsou instinkty miminka zostřené. Jde o vrozené mechanismy zaručující možnost věnovat se růstu a rozvoji, zatímco pečující osoba (ideálně matka) je tu pro zabezpečení fyzického a emočního uspokojení. Zkušenosti spojené s tímto mechanismem se ve velké míře uplatňují ve způsobu navazování a udržování vztahových vazeb po zbytek života. Narušení harmonického spojení v raném věku je pak na místě zvědomit a terapeutickými technikami podpořit organismus v sebe léčení

Přijímání dětských emocí

Pro rovnovážný vývoj a vztah dítě-pečující rodič je rovněž na místě vzít v potaz to, co popsal britský psychoanalytik W. Bion. V reakci na objevování vnějšího světa, vlastní emocionality a vztahovosti potřebuje dítě ke zdravému vývoji někoho (matku, otce…), kdo zvládá obsahovat, tzv. kontejnovat, jeho (zejména) těžké, temné, nám mnohdy nepříjemné, emoce. Tedy někoho, kdo je s dítětem, na jeho straně, i v těchto složitých chvílích. A nejen to. Je pro něho přítomný někdo, kdo je schopen tyto složité chvíle v respektu jaksi ohraničit, dát jim význam a tak je předat zase dítěti zpět. Společné bytí s emocemi. Tolerantní receptivita, chcete-li 🙂 To znamená pojmenování emocí a jejich možných příčin, interpretace strachu, hladu, vzteku… Orientace v nich. 

Pakliže má dítě k dispozici nekonečnou náruč bezpečí, zdravý attachment a respektující containment, má jeho organismus velkou šanci vyhnout se traumatu ze strachu a opuštění, ale take somatizování právě těch těžkých zahlcujících emocí, má větší šanci na vybudování zdravé sebelásky a tak i mezilidských vztahů.

Nechte se opečovat, abyste mohla pečovat o své děťátko.

Nebo si přečtěte článek o tom,

Co má vliv na průběh porodu